2/2015

Myši mohou být brány mnoha způsoby. Jako škůdci, jako mazlíčci i jako potrava pro jiné mazlíčky. Kromě toho, že jsem vyrůstala na místě, kde myši zastávaly především tu škůdcovskou práci, (Když jsem byla dítě, měly jsme jednu dokonce v pokoji, protože se nám sem dostala přes půdu.) považuji myšky za krásná, chytrá a hlavně roztomilá stvoření. Dlouho jsem tedy plánovala, že si jednou pořídím nějaké ušaté zvířátko jako mazlíka.

Ať už se jedná o potkany nebo myši, přijdou mi neuvěřitelně krásné a mám je opravdu ráda. Dlouho jsem si ale o takovém mazlíkovi mohla nechat pouze zdát, protože moje máma je příliš v lásce nemá.

Teď už jsem "dospělá", mohu si o více věcech rozhodovat sama, a proto, že se o svá zvířata už také starám jen já, mám možnost mít si ušáků, kolik chci. 

Na konci loňského roku mou zvířecí rodinu tedy obohatila trojice bílých myšiček.

Tři myšky byla ale jen taková varianta, jak utišit moji touhu po tom, mít obrovskou myší tlupu, která ale nebyla realizovatelná, tudíž jsem musela stát nohama na zemi. Neměla bych je tu kde mít a tehdy bylo moje vlastní bydlení, nebo vlastnictví jediného pokoje, který by byl jen můj, ještě ve hvězdách a spíš jen snem.

Vesmír to ale chtěl jinak, a tak kromě toho, že i to bydlení najednou vyplynulo samo, přišlo 10.1. tohoto roku na svět 12 bílých myšat. 

Všechno se najednou začalo vyvíjet po svém a částečně se mi začal plnit i ten sen o skupině myší. Přineslo to s sebou hromadu problémů a nepříjemných situací. Pořád to ještě nemám úplně vyřešené a myšouni mi dospívají mezi horou krabic, v polovině mého stěhování. 

Přes to všechno, i když to byla věc naprosto neplánovaná, označuju i tuto událost za jakési splněné přání, protože život by měl sestávat hlavně z věcí, které si tak úplně nenaplánujeme. A když nám ty věci udělají radost, je to přesně to, co dělá život životem.