13.1.
Ono se to lehko řekne. Takové založení blogu o tom, jak si plním malá i velká přání, to je nápad vcelku fajn. Alespoň pro mě určitě.
Problém však vyvstává ve chvíli, kdy je blog třeba začít používat. Najednou si člověk víc než kdy dřív uvědomí, že události, co by byly hodny označit za splněný sen a skvělý cíl, kterého jste konečně dosáhli, se nedějí každý den. Vlastně se nedějí skoro vůbec. A jestli máte jinou zkušenost, tak si nejspíš vesmír jen ze mě dělá prdel a schválně mi předhazuje jen ty problémy.
Ale řekněme, že si už dlouho, předlouho, něco přejete. Kdy jindy si to splnit, než takhle hezky na začátku roku? Vlastně kdykoli, na část roku nehledě, ono je to jedno, jestli je leden nebo listopad, tady to jen prostě takhle vyšlo. Možná i příznivostí letošního roku, to nevyvracím.
Já například chtěla už dlouho mít alespoň vlastní pokoj, což byla nerealizovatelná věc, vezme-li se v potaz, že na to nemám já a nemá na to ani nikdo jiný. Do nynějška jsem navíc ještě chodila do školy, což znamená, že jsem neměla možnost si opravdu pořádně něco vydělat. Student jsem stále, ale takový život holt asi nebude nic pro mě.
Mít místo jen pro sebe má své výhody a samozřejmě i několik nevýhod, stejně jako je to naopak. Jenže mě i mou sestru už postupně začínal tížit jistý nedostatek místa, který jsme pociťovaly stále víc a víc. To byla největší nevýhoda sdílení jedné společné místnosti. Navíc vlastně jediné místnosti, kde jsme mohly opravdu mít většinu svých věcí. Žijeme v domě s prarodiči a co víc, dokonce tetou a bratrancem (který je o 5 let starší jak já, už roky pracuje a stále tu smrdí... ale tohle není článek o rodinných dramatech) a jsme tu jako sardinky v konzervě. Že si to nedovedete představit? Buďte jen rádi.
Ale řekněme, že si už dlouho, předlouho, něco přejete. Kdy jindy si to splnit, než takhle hezky na začátku roku? Vlastně kdykoli, na část roku nehledě, ono je to jedno, jestli je leden nebo listopad, tady to jen prostě takhle vyšlo. Možná i příznivostí letošního roku, to nevyvracím.
Já například chtěla už dlouho mít alespoň vlastní pokoj, což byla nerealizovatelná věc, vezme-li se v potaz, že na to nemám já a nemá na to ani nikdo jiný. Do nynějška jsem navíc ještě chodila do školy, což znamená, že jsem neměla možnost si opravdu pořádně něco vydělat. Student jsem stále, ale takový život holt asi nebude nic pro mě.
Mít místo jen pro sebe má své výhody a samozřejmě i několik nevýhod, stejně jako je to naopak. Jenže mě i mou sestru už postupně začínal tížit jistý nedostatek místa, který jsme pociťovaly stále víc a víc. To byla největší nevýhoda sdílení jedné společné místnosti. Navíc vlastně jediné místnosti, kde jsme mohly opravdu mít většinu svých věcí. Žijeme v domě s prarodiči a co víc, dokonce tetou a bratrancem (který je o 5 let starší jak já, už roky pracuje a stále tu smrdí... ale tohle není článek o rodinných dramatech) a jsme tu jako sardinky v konzervě. Že si to nedovedete představit? Buďte jen rádi.
Začalo se přistavovat a kdyby se opravdu něco dělalo, mohlo z tohohle domu fakt něco být. Jenže tady se povětšinou jen mluví, víc, než se skutečně dělá, a tak to tu pak vypadá takhle. Já si mohla sbalit svých pět švestek a jít někam do bytu. Jenže do města nejdu, ani kdybych měla umřít v noře v lese. Tak se společnými silami začalo vymýšlet něco jiného. Něco, co je v téhle chvílí už vlastně jisté. A tak se pomalu letos plní jedno přání, jehož průběh si sem ještě budu zaznamenávat.
23.1.
Předběžně se počítá s příštím pátkem. Musím říct, že když se to začalo zařizovat, ani jsem nepočítala s tím, že se to stihne ještě během února, natož do konce ledna. Doufala jsem, že v létě už to dopadne, ale takhle rychle?
Takže tu zavládl bordel. Máma šílí, ale stejně už se to nikdo nesnaží uklízet. Postupně se vyhazuje bordel, co se tu nějakou záhadou dařil přechovávat pěkně dlouho, to, o co nikdo nestojí, se dává pryč... Protřídila jsem oblečení a stejně skončila na pěti krabicích a dvou taškách.
Až dojde na knížky a další věci, bude to teprve opravdový boj a já začínám mít pocit, že i když jsem se dokázala roky mačkat ve dvou v jednom pokoji i se všemi svými věcmi, že není možné ty věci, i když už protříděné, narvat do toho domku... Znáte efekt sbaleného kufru. Někam jedete a i když máte věcí víc, nějak se vám to tam vejde líp, než na zpáteční cestě. Netvrdím, že bych se to chystala mít všude poházené na jedné hromadě a dělat bordel, to právě naopak. Ale mám strach, že nebudu vědět, kam s tím.
23.1.
Takže tu zavládl bordel. Máma šílí, ale stejně už se to nikdo nesnaží uklízet. Postupně se vyhazuje bordel, co se tu nějakou záhadou dařil přechovávat pěkně dlouho, to, o co nikdo nestojí, se dává pryč... Protřídila jsem oblečení a stejně skončila na pěti krabicích a dvou taškách.
Až dojde na knížky a další věci, bude to teprve opravdový boj a já začínám mít pocit, že i když jsem se dokázala roky mačkat ve dvou v jednom pokoji i se všemi svými věcmi, že není možné ty věci, i když už protříděné, narvat do toho domku... Znáte efekt sbaleného kufru. Někam jedete a i když máte věcí víc, nějak se vám to tam vejde líp, než na zpáteční cestě. Netvrdím, že bych se to chystala mít všude poházené na jedné hromadě a dělat bordel, to právě naopak. Ale mám strach, že nebudu vědět, kam s tím.
Žádné komentáře:
Okomentovat