3/2015

Někdy je uvědomění si něčeho mnohem přínosnější, než splnění si nějakého přání. Ať už jde o vlastnictví čehokoli, co bychom si přáli, nebo o nezapomenutelný zážitek. Uvědomit si, co chcete, nabýt nového přesvědčení, vkročit na takovou cestu, kterou vnímáte jako naprosto správnou bez jakýchkoli malých či větších zádrhelů. 

Taková přesvědčení musí nějakou dobu klíčit ve vás samých. Je nutné, aby dozrála, avšak nejnutnější je, abyste do nich dozráli vy sami. Pak přijde samo. Jakoby z čista jasna, v mžiku vám bude jasné, kam chcete dál směřovat.

Odjakživa jsem milovala zvířata a také se jimi obklopovala. Samozřejmě mi neunikly ani neustálé dohady o tom, že mazlíčky nutno kupovat jen od chovatele, nikoli ze zverimexu. Popravdě se mi stoprocentně nezamlouvalo ani jedno. Všechna zvířata zaslouží stejné zacházení, nezáleží na tom, odkud pochází. 

Jenže  hlavní otázka, která se mi honila hlavou stále častěji byla - Proč kupovat? Jsou zvířata něčím, co bychom si měli koupit? Jsou něčím, co by mělo být ocenitelné penězi, vystavené za sklem nebo na internetu, my si následně vybrali podle toho, které se nám nejvíce líbí, zaplatili a přinesli si ho domů? 

2/2015

Myši mohou být brány mnoha způsoby. Jako škůdci, jako mazlíčci i jako potrava pro jiné mazlíčky. Kromě toho, že jsem vyrůstala na místě, kde myši zastávaly především tu škůdcovskou práci, (Když jsem byla dítě, měly jsme jednu dokonce v pokoji, protože se nám sem dostala přes půdu.) považuji myšky za krásná, chytrá a hlavně roztomilá stvoření. Dlouho jsem tedy plánovala, že si jednou pořídím nějaké ušaté zvířátko jako mazlíka.

Ať už se jedná o potkany nebo myši, přijdou mi neuvěřitelně krásné a mám je opravdu ráda. Dlouho jsem si ale o takovém mazlíkovi mohla nechat pouze zdát, protože moje máma je příliš v lásce nemá.

Teď už jsem "dospělá", mohu si o více věcech rozhodovat sama, a proto, že se o svá zvířata už také starám jen já, mám možnost mít si ušáků, kolik chci. 

Na konci loňského roku mou zvířecí rodinu tedy obohatila trojice bílých myšiček.

1/2015

13.1.

Ono se to lehko řekne. Takové založení blogu o tom, jak si plním malá i velká přání, to je nápad vcelku fajn. Alespoň pro mě určitě.

Problém však vyvstává ve chvíli, kdy je blog třeba začít používat. Najednou si člověk víc než kdy dřív uvědomí, že události, co by byly hodny označit za splněný sen a skvělý cíl, kterého jste konečně dosáhli, se nedějí každý den. Vlastně se nedějí skoro vůbec. A jestli máte jinou zkušenost, tak si nejspíš vesmír jen ze mě dělá prdel a schválně mi předhazuje jen ty problémy.

Ale řekněme, že si už dlouho, předlouho, něco přejete. Kdy jindy si to splnit, než takhle hezky na začátku roku? Vlastně kdykoli, na část roku nehledě, ono je to jedno, jestli je leden nebo listopad, tady to jen prostě takhle vyšlo. Možná i příznivostí letošního roku, to nevyvracím.

Já například chtěla už dlouho mít alespoň vlastní pokoj, což byla nerealizovatelná věc, vezme-li se v potaz, že na to nemám já a nemá na to ani nikdo jiný. Do nynějška jsem navíc ještě chodila do školy, což znamená, že jsem neměla možnost si opravdu pořádně něco vydělat. Student jsem stále, ale takový život holt asi nebude nic pro mě.

Mít místo jen pro sebe má své výhody a samozřejmě i několik nevýhod, stejně jako je to naopak. Jenže mě i mou sestru už postupně začínal tížit jistý nedostatek místa, který jsme pociťovaly stále víc a víc. To byla největší nevýhoda sdílení jedné společné místnosti. Navíc vlastně jediné místnosti, kde jsme mohly opravdu mít většinu svých věcí. Žijeme v domě s prarodiči a co víc, dokonce tetou a bratrancem (který je o 5 let starší jak já, už roky pracuje a stále tu smrdí... ale tohle není článek o rodinných dramatech) a jsme tu jako sardinky v konzervě. Že si to nedovedete představit? Buďte jen rádi.

Začalo se přistavovat a kdyby se opravdu něco dělalo, mohlo z tohohle domu fakt něco být. Jenže tady se povětšinou jen mluví, víc, než se skutečně dělá, a tak to tu pak vypadá takhle. Já si mohla sbalit svých pět švestek a jít někam do bytu. Jenže do města nejdu, ani kdybych měla umřít v noře v lese. Tak se společnými silami začalo vymýšlet něco jiného. Něco, co je v téhle chvílí už vlastně jisté. A tak se pomalu letos plní jedno přání, jehož průběh si sem ještě budu zaznamenávat.

23.1.

Předběžně se počítá s příštím pátkem. Musím říct, že když se to začalo zařizovat, ani jsem nepočítala s tím, že se to stihne ještě během února, natož do konce ledna. Doufala jsem, že v létě už to dopadne, ale takhle rychle?
Takže tu zavládl bordel. Máma šílí, ale stejně už se to nikdo nesnaží uklízet. Postupně se vyhazuje bordel, co se tu nějakou záhadou dařil přechovávat pěkně dlouho, to, o co nikdo nestojí, se dává pryč... Protřídila jsem oblečení a stejně skončila na pěti krabicích a dvou taškách.
Až dojde na knížky a další věci, bude to teprve opravdový boj a já začínám mít pocit, že i když jsem se dokázala roky mačkat ve dvou v jednom pokoji i se všemi svými věcmi, že není možné ty věci, i když už protříděné, narvat do toho domku... Znáte efekt sbaleného kufru. Někam jedete a i když máte věcí víc, nějak se vám to tam vejde líp, než na zpáteční cestě. Netvrdím, že bych se to chystala mít všude poházené na jedné hromadě a dělat bordel, to právě naopak. Ale mám strach, že nebudu vědět, kam s tím.